Dosáhnout dekarbonizace nepůjde bez systémů zachytávání a ukládání emisí

Plnit cíle pro rok 2030, ale hlavně dekarbonizovat ekonomiku do roku 2050 se neobejde bez odstranění těch emisí CO2, které vznikají mj. chemickou reakcí v rámci procesu výroby. Zbavit se těchto emisí totiž často nepůjde jinak než jejich záchytem a odstraněním. Kolik takovýchto zbytkových emisí v roce 2050 bude, bude záležet na sektoru, technologickém pokroku, efektivnosti procesů, ale i dostupnosti alternativ v procesech či materiálech. Součástí sdělení Evropské komise k doporučenému cíli snižování emisí pro rok 2040 na úrovni 90 % proto byla strategie pro průmyslové zachytávání a ukládání uhlíku – EU Industrial Carbon Management.

Komise počítá se zavedením technologie zachytávání a ukládání uhlíku už pro rok 2030 na úrovni asi 50 Mt ročně (pro představu ČR vypouští 118 Mt). V roce 2040 Strategie počítá s průmyslovým zachycením až 280 Mt a 450 Mt v roce 2050. Další emise mají být zachyceny skrze přírodní procesy (např. skrze lesní porosty v rámci LULUCF).

Tak jako tak bude celý systém nakládání s emisemi vyžadovat komplexní přístup k tomu, jakým způsobem tyto emise zachytíme, jak je přepravíme a jak se jich zbavíme či využijeme. Zde se nejvíce hovoří o geologickém úložišti((Dle IEA jsou současné globální kapacity na záchyt a ukládání na úrovni 45 Mt CO2 a jsou většinově využívány ke zvyšování těžby ropy (pumpování pod zem za účelem zvýšení výtlaku ložiska ropy). Zdroj: https://www.iea.org/energy-system/carbon-capture-utilisation-and-storage)), ale i o možnostech budoucího nahrazení fosilního uhlíku, který potřebujeme k výrobě paliv i plastů, tím zachyceným nebo recyklovaným z materiálů. Komise proto hovoří o vzniku celého průmyslového managementu emisí.

Vznik celého řetězce, který by problém emisí vyřešil, nicméně naráží na řadu problémů typických pro nové technologie a procesy – chybí jasný business-case, nastavená legislativa a regulatorní prostředí. Ti, co by chtěli začít na jedné straně řetězce, např. zachytáváním CO2, neví, co bude dále – jak by se měl uhlík transportovat a kam ho vůbec transportovat. Komise si uvědomuje, že podpora je zatím pouze dílčí a nedostatečná, byť se tématu věnuje řada vlád i subjektů a jde na opatření/pilotní projekty získat podporu((V Česku se o podporu z Inovačního fondu EU uchází projekt geologického úložiště na jižní Moravě společnosti MND a.s. – blíže zde)). Předpokládaná nákladovost je navíc příliš vysoká: na úrovni od 122 do 539 EUR za tunu uloženého CO2. Řadě technologií taktéž chybí „průmyslová velikost“ (industrial scale).

Komise proto přichází s více evropským/společným řešením s cílem postupně zajistit širší nasazení potřebných technologií („deployment at scale“). Ekonomika systému by měla stát na ceně emisní povolenky, ta ale nyní netvoří dostatečnou incentivu. Systém se tedy neobejde bez další podpory.

Stručné shrnutí toho, co je dle Komise potřeba:

Do roku 2030

  • vybudovat úložnou kapacitu pro CO2 na úrovni alespoň 50 Mt ročně (odhad nákladů EUR 3bn)
  • vybudovat transportní infrastrukturu (trubky, lodě, vlaky nebo nákladní automobily dle toho, co bude dávat největší ekonomický smysl) (náklady ca EUR 12,2bn)
  • zajistit interoperabilitu, standardizaci a přeshraniční propojení tak, aby CO2 mohlo v rámci společného trhu proudit volně

Do roku 2040

  • zajistit ekonomickou životaschopnost těchto projektů a udělat ze zachyceného CO2 obchodovatelnou komoditu.
  • ze zachytávání udělat v rámci hard-to-abate sektorů běžnou praxi
  • postupně dorovnat záchyt biogenických a atmosférických emisí CO2 tomu z průmyslových procesů
  • navýšit kapacitu CCU/S na alespoň 280 Mt ročně

Po roce 2040

  • ze zachytávání má být integrální součást evropské ekonomiky
  • biogenní nebo atmosférický uhlík by měl být hlavním zdrojem pro na uhlíku založené průmyslové procesy a jakýkoliv zbývající fosilní uhlík by měl být zachytáván.

Komise proto navrhne potřebnou legislativu – mj. regulatorní balíček pro CO2 CCS/U a rozšíří možnosti financování a podpory pro tyto projekty.

Blíže viz sdělení Komise a doprovodná studie JRC.

Sdílet článek:

Skip to content